Od února do října letošního roku provedli pracovníci Ústavu archeologické památkové péče Brno rozsáhlý záchranný výzkum v místech tunelu nově stavěné železniční trati Přerov – Brno v Němčicích nad Hanou. Postupně se podařilo prozkoumat přes 1300 objektů nejrůznějšího stáří, z toho téměř stovku hrobů. Ty patřily jak rozsáhlému pohřebišti ze starší doby bronzové (přibližně 20. století př. n. l.), tak i menšímu datovanému do starší doby železné (8.-6. stol. př. n. l.).
Nacházely se na nejvyšším bodě návrší nad dnešní střelnicí, kde původně před zahájením
stavby stál malý přístřešek umožňující poutníkům vychutnávat daleké rozhledy. Necelá dvacítka hrobů zahrnovala jak jámy menších rozměrů, do nichž bylo uloženo několik keramických nádob s kremačními pozůstatky zemřelých, tak i rozsáhlejší čtvercové a obdélné hrobky, které zdaleka nejsou na střední Moravě tak početné a běžné. Mohou totiž obsahovat i složitější konstrukce jako jsou vnitřní dřevěné srubové komory nebo masivní kamenné závaly, a na dně bývaly umístěny spolu s dalšími milodary i desítky nádob. Jak postupoval jejich výzkum v Němčicích, bylo stále více zřejmé, že právě největší hroby byly někdy v minulosti již vybrány a archeologický tým tak nachází v roce 2025 již jen zlomky původní výbavy.
Velkým překvapením byla situace, kdy se jeden takový zásah podařilo jednoznačně datovat do doby keltského osídlení Moravy ve 4. stol. př. n. l. Tehdy došlo 
k narušení starého hrobu, patrně označeného mohylovým násypem, k odstranění většiny výbavy včetně téměř všech nádob, a do takto uvolněného prostoru byla vestavěna masivní kamenná skříňka snad se zbytky žárového hrobu. Ten můžeme jednoznačně datovat díky chronologicky citlivé bronzové sponě.
Většina ostatních velkých hrobů ovšem jevila mnohem mladší stopy po zásazích – v zásypech se objevovaly drobné zlomky novověké glazované keramiky, na dnech hrobových jam stopy po rýčích a jiných ostrých nástrojích. Vyzvedávány byly jen obtížně slepitelné zlomky zcela rozpadlých nádob, lepší kusy či zbytky těl zemřelých chyběly. To celkem jasně naznačovalo, že pohřebiště již bylo v minulosti prokopáno některým z archeologů, který po sobě nezanechal dostatečnou dokumentaci. Pátrání bylo v tomto směru poměrně rychlé a přesvědčivý usvědčující materiál nakonec poskytnul úplně poslední zkoumaný hrob.
Okolí Němčic nad Hanou bylo od počátku 20. století archeologicky velmi úrodnou krajinou a zároveň působištěm místního rodáka a lokálního patriota Antonína Teličky. Tento učitel, který postupně působil na několika školách v okolí, byl velmi pilným badatelem a podařilo se mu shromáždit rozsáhlou a dobře dokumentovanou archeologickou sbírku, kterou za nemalý obnos odkoupilo město Přerov.
Její součástí byla také dokumentace v podobě deníků, z nichž se ovšem dosud podařilo nalézt jen část. Z jednotlivých dílčích zpráv ovšem spolehlivě víme, že Telička opakovaně prováděl výzkumy situací narušovaných v místním hliníku, tedy v podstatě přímo v sousedství výzkumu z roku 2025 – dnešní střelnice se
nachází právě ve vytěžené cihelně. Právě v poloze Nad hliníkem pak Antonín Telička v roce 1901 prokopal hroby ze starší doby železné, z nichž pochází soubor nálezů uložený dnes v přerovském muzeu. Mezi nimi je i unikátní „sluneční mísa“ s malovaným ornamentem, která je jak zásadním sbírkovým předmětem s čestným místem v expozici, tak i vědecky hodnotným vodítkem k poznání symboliky a náboženských představ starší doby železné. Ostatně i proto se ocitla na přebalu nejnovější odborné knihy věnované právě středomoravským pohřebištím tohoto období.
Poslední a vůbec největší hrob zkoumaný v roce 2025 nesl zcela neklamné známky předchozích výzkumů, v zásypu ovšem i tak zůstalo poměrně mnoho přehlédnutých nálezů. Díky výraznému malovanému dekoru se podařilo shromáždit množství zlomků, z nichž se k velkému překvapení podařilo slepit asi třetinu právě oné
známé „sluneční mísy“. Díky spolupráci s archeologem přerovského muzea Alešem Drechslerem došlo k jasné identifikaci a ztotožnění obou kusů, tedy „Teličkova“ i „našeho“. V současné podobě je nádoba z muzea evidentně doplněna sádrou a do chybějícího výseku patří náš zlomek - odpovídá průměr okraje i rozložení výzdobných prvků. Přesně po sto letech od úmrtí Antonína Teličky se tak díky stavbě nové železniční tratě podařilo dohledat hrob, z nějž „sluneční mísa“ pochází, což má zásadní vědeckou hodnotu. Známe jeho rozměry, podobu konstrukce, máme také indicie, že šlo původně i o hrob, do nějž bylo uloženo nespálené tělo, což je v okolí unikát. Dokonce i víme jakým způsobem byl asi nalezen – částečně jej totiž porušil zářez úvozové polní cesty.
Jedinečná souhra okolností nám tedy přinesla spoustu nových informací o jednom klasickém archeologickém nálezu, ale také jeden malý muzejnický zádrhel. Zatímco doplněný Teličkův exemplář mísy je a zůstane majetkem Muzea Komenského v Přerově, nově objevený kus díky jasně daným pravidlům patří Olomouckému kraji a stane se po konečném zpracování výzkumů součástí sbírek Muzea a galerie v Prostějově. Fyzického slepení obou částí se tedy asi v blízké budoucnosti nedočkáme.