Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Aktuality > Olomučany (okr. Blansko)

Olomučany (okr. Blansko)



V roce 2020 byla zahájena výstavba vodovodu „Pitná voda Jedovnicko“, který zajistí dodávku pitné vody z údolí Rakovce do Blanska. Vodovod povede hned přes několik katastrů obcí v Moravském krasu a dotkne se i jeho okolí. Stavba již započala na Písečné v Blansku a pokračuje přes údolí Punkvy, Klepačov a Olomučany skrze lesní cesty Klepačovkou a Křivá borovice k cestě Rudické, odkud se rýha odkloní k Rudici, Lažánkám a Jedovnicím. Z archeologického hlediska stavba ovlivní dvě zaniklé středověké vsi Polom (k.ú. Olomučany) a Bystřec (k.ú. Jedovnice), které jsou známé díky prospekční činnosti E. Černého, který je publikoval ve svém zásadním díle „Výsledky výzkumu zaniklých středověkých osad a jejich plužin“ již v 80. letech minulého století. Vesnice Bystřec, kde leží zdrojová oblast vodovodu, byla zase zkoumána komplexně a publikována L. Belcredim (MZM Brno). Jen okrajově se stavba dotkne ještě předpolí nedávno objeveného zaniklého středověkého hrádku u statku Samsara (k.ú. Klepačov). Další velkou neznámou je více méně plošná dobývka spodnokřídových hlinek a železných rud na Rudické plošině v podobě důlních pinek, která se kryje s pozůstatky plužin zaniklé středověké osady Polom. Rýha vodovodu prošla na lesní cestě Klepačovské dvěmi zaniklými usedlostmi, na které předem upozornil olomučanský občan – historik J. Štětina na základě nálezu středověké keramiky a mazanice ve vývratu stromu podél cesty. Jde přitom o část Polomu, kterou se E. Černému nepodařilo za jeho badatelské éry dokumentačně zachytit. Zkoumané usedlosti sledují starou komunikaci, která vedla zhruba v ose dnešní cesty Klepačovské od Rudice ke Klepačovu. Záchranný výzkum zachytil terasovité úpravy se stopami kamenných základů a dřevohliněných staveb, z nichž jedna zanikla bezpečně požárem. K usedlosti patřily nepravidelně „štětované“ dvorky s dřevěnou hospodářskou zástavbou a samostatně zastřešenou krbovou pecí. Nalezená keramika a kovové předměty datují existenci objektů do rozmezí 13.-15. století.

Současně proběhla revizní detektorová prospekce a geodetické zaměření podstatné části zaniklé vsi, včetně plužin, rybníků, úvozů, lomů, pinek a milířišť. Díky tomu se ukázalo, že domnělá středověká kovárna byla v provozu ještě v raném novověku (16.-17. století), a že pinky šachtových dobývek rud a hlinek z rudických vrstev na zvětralých podložních granodioritech a zkrasovělých devonských vápencích, se geograficky kryjí se staršími zaniklými středověkými plužinami. Modelem pro tyto situace se staly tři hornické areály (dolové míry Tomáš, Trojice a poloha Pokojná – místopisně Vystrčená), z nichž první dva jsou historicky spojeny s rokem 1721 a bezpečně vedeny v lichtensteinských důlních mapách z konce 18. až počátku 19. století, díky čemuž víme, jak těžba rud v tomto období probíhala v režii vrchnosti a co na ni později navázalo. Rudy tu byly těženy rozrážkami šachet Fišerovy, Haberlíkovy a Kyzlinkovy v hloubkách 7-19 m a byly odvodňovány dvěmi dědičnými štolami, z nichž jedna nesla název Aloisova. Ta se stala roku 2011 pokusným pracovištěm speleologické skupiny Býčí skála, usilující neúspěšně o otvírku jejího vchodu, neboť existuje vážná domněnka, že štola je v celém svém průběhu dosud volná. Současný stav terénu naznačuje, že k těžbě rud tu přibylo i mělké těžební pole, patrně na svrchní polohy rud, nebo hlinek. Druhý areál na Pokojné, situovaný v ose budovaného vodovodu, byl díky svému „starobylému“ charakteru (svahové podkopy, rýhy) vybrán jako model pro možný vztah k osadě Polom (i někde zde měl proběhnout s neznámými výsledky v letech 2008-2011 pokus o průzkum speleology; AGGA Ivančice). Detektorová prospekce však u něj prokázala jen novověké aktivity, které se opět kryjí se středověkou plužinou zaniklé osady. I tu lze patrně sloučit zvláštní okrouhlý příkopovitý útvar v podobě specifického těžebního pole bez odvalů s povrchovou dobývkou hlinek. Pozůstatky menších a středních šachet s nízkými odvaly poskytly metalické nálezy značně svérázné povahy (háky, kování okovu, řetěz, součásti koňského povozu), které informují o „selském“ způsobu dolování zhruba v době 18.-19. století; vztah k dolování železných rud ve středověku se nepodařilo zatím v ose budovaného vodovodu bezpečně prokázat. Jedná se o nové zjištění, neboť se dosud předpokládalo, že těžba probíhala jen pomocí motyky „srdcovky“ a koše, který byl z šachty vytahován na laně nebo řemeni. Malý hloubkový dosah referovaných pinek (výjimečně i s čerstvými propady) naznačuje, že mohlo jít vesměs jen o výsledek prospekční činnosti spojené s vyhledáváním rudních ložisek, na níž pak často navazovaly skutečné těžební šachty lemované velkými odvaly hlušiny, opatřené na povrchu často i dřevěnými boudami. Největší z nich v trati Zrcadla jsou dnes zatopené a měla v nich být podle Rudzinského (ředitele knížecích lichtensteinských hamrů v Adamově) těžena kvalitní tzv. „magnetitová“ ruda.