V roce 2025 probíhala v Prostějově zcela zásadní proměna veřejného prostranství semknutého mezi ulicemi Hradební, Kostelní, Uprkova a Koželuhova. Stavebním aktivitám v ploše nově vznikajícího náměstí předcházela realizace archeologického výzkumu, který byl, s ohledem na svůj plošný rozsah, dosud 
nejkomplexnějším pohledem do historie „židovských uliček“ města označovaného jako „Hanácký Jeruzalém“.
Odkryvy se staly pomyslnou cestou proti toku času. Ta započala ve štěrkových vrstvách nedávného parkoviště překrývajícího planýrky dříve vybouraného bloku tří novověkých domů a jejich dvorních traktů s hospodářským zázemím. Odkrytá síť kamenných a cihlových základů těchto domů byla symbolickou připomínkou mnohdy spletitých životních poutí jejich obyvatel. Obvykle zcela anonymní archeologické situace tak postupně dostávaly svá konkrétní jména - obchod Augusty Jaškové, rodný/otcovský dům jednoho z nejbohatších obyvatel Prostějova počátku 19. století Veita Ehrenstamma či dokonce židovská rituální lázeň údajně snad navštěvovaná i básníkem
Petrem Bezručem. Zkoumaná plocha poskytla též tři studny - dvě pozbyly svůj význam až díky výstavbě městského vodovodu a byly tak zasypány někdy v průběhu 1. poloviny 20. století; třetí byla zaplněna odpadky již během 17. století, a to patrně z hygienických důvodů (spočívala v těsné blízkosti několika jímek a nepochybně tak docházelo ke kontaminaci vody fekáliemi). Prozkoumané jímky, jako zcela nezbytná komponenta středověkých a novověkých městských dvorků, měly rozmanitou podobu (od prostých do země vyhloubených kvadratických jam, přes jímky s výdřevou z desek nebo 
kulatiny až po nejmladší septiky vyzděné z pálených cihel) a skýtaly bohaté kolekce archeologických nálezů (především užitkové keramiky, ale i skla nebo předmětů z materiálů organického původu) - jejich výplně lze povětšinou spolehlivě datovat do závěru 16. až průběhu 17. století a s jistotou pak spojovat se zde usazenou židovskou komunitou. Ta širší prostor jižně farního kostela Povýšení svatého Kříže a také bývalého augustiniánského kláštera (patrně šlo o původní klášterní zahrady) získala velmi záhy po svém nuceném odchodu z nedaleké Olomouce (v důsledku vypovězení Židů z moravských královských měst nařízením krále Ladislava Pohrobka) v roce 1454.
Z celkové terénní situace se zdá, že se nejednalo o příliš „lukrativní parcely“, ale o podmáčené pozemky dříve protnuté poměrně širokým korytem vodoteče tekoucí od dnešního Žižkova náměstí
směrem k ulici Netušilova (tj. v obdobném směru jako v současnosti zatrubněný Mlýnský náhon ukrytý pod nedalekou ulicí Komenského). K jeho zjevně záměrnému zasypání došlo asi někdy v závěru 14., nejpozději však na počátku 15. století - zánik této přirozené stoky, mj. odvodňující nejstarší část města, tedy s pozdější lokací „židovského ghetta“ pravděpodobně vůbec nesouvisel. Z výplně zmíněného koryta, místy zařezaného až do štěrkového podloží, bylo získáno takřka nepřeberné množství zlomků keramiky, ale i několik celých nádob a především torzo drobné hliněné plastiky - panenky typu „Kruseler“, zpodobňující vysokou a štíhlou ženskou postavu s charakteristickým dobovým čepcem a šatem pozdní gotiky. Centrum jejich výroby je kladeno do bavorského Norimberku, kde byly tyto sošky sériově vyráběny specializovanými řemeslníky či dílnami a v průběhu 2. poloviny 14. až na počátku 15. století v masovém měřítku následně distribuovány kupci po tržištích celého středoevropského regionu - i tak se jedná o vůbec první exemplář objevený na území města Prostějova.
Poznámka: Fotografie v úplnosti dochovaných exemplářů keramické panenky typu „Kruseler“ je převzatá z práce Š. Juřinová - M. Vyšohlíd 2023: Madonky, Ježíšci a koníci. Drobná středověká plastika středověké Prahy. Jílové u Prahy.